Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Máte nějaký vtipný,veselý nebo smutný příběh s koňmi???Jestli ano buď ho pisněte do komentářů nebo mi ho pošlete na mejla- kone.vse.kolem@seznam.cz a ja zveřejním;)....tak prosím pusťte se do toho....
Princezna stáje
Ahoj všichni jmenuji se Lucka a chtěla bych se s vámi podělit o jeden neveselý, ale pravdivý příběh. Jezdím na jedné jízdárně už asi 4 roky a velice se mi tam líbí. Jízdárna je menší s 10 koníky, jejichž jména jsou Mohykán, (Megí), Vesna, Vanda, Zita, Zara, Miky, Viktor, Lotky a Čaky. Já jezdím hlavně na Vandičce, což je 10 hnědka anglického plnokrevníka. Ale nyní mi leží na srdci trochu něco jiného než naše dovádění s Vandou. V naší stáji jste ještě velmi nedávno mohli zahlédnout nádhernou vranou klisnu s nosním pruhem Megí. Byla to 3 a půl roku stará sestra Mohykána. Nerada o ní píši v minulém čase, ale nic už nezměním na tom, že Megí už mezi námi není. Tahle kobylka byla princeznou stáje (chodili se na ní dívat i lidé z okolí) a jezdil na ní hlavně majitel koní Jarda, protože Megí zdědila po matce Monetce povahu letícího šípu, často měla koutky od krve, ale to ne proto, že by se na ní necitelně jezdilo, ale proto, že byla tak nezastavitelná. Prostě si toho nádherného koně představte … A o prázdninách se to stalo. Kobylka začala kulhat, zjistilo se že má artrozu , kterou zdědila po Monetce. Byly 2 možnosti, buď se jí deformace kloubů upraví růstem a aspoň jí to nebude bolet nebo se bude muset utratit. S kobylkou se to nelepšilo a tak se před týdnem majitel rozhodl ukončit její trápení. Mělo se to provést ve čtvrtek. Ve středu když jsem jela od kobylky o kterou se starám kamarádce, jsem se zastavila na jízdárně, abych se s Megí rozloučila, ale nečekala jsem co uvidím. Ve stáji stála jen malá Zara(je ještě hříbě a nejezdí se na ní) a nějaký nový kůň. Megí ležela v boxu od Mohykána a už se nemohla ani zvednout, vešla jsem k ní a ona mě pomalu ani nezaregistrovala, tak jsem si k ní sedla a vzpomínala na všechny krásné chvíle, které jsme spolu od hříbátka prožily. Megí mi položila hlavu do klína a přerývavě dýchala, nevím jestli mě vnímala, ale bylo to strašné. Přála jsem si, aby se stal zázrak, ale.................... Strašně jsem brečela, a tak jsem se rozhodla už raději odejít, abych svou depresivní náladu na Megí ještě nepřenesla. Poslední pohled a Sbohem Megí! Pak jsem se konečně podívala na toho nového koně a chtěla jsem křičet a mlátit: Ty ryzáku, co ty tu děláš v boxu Megí, tady má být ona a né ty, ale pak jsem si uvědomil, že on za nic nemůže.. Jen k němu cítím odpor, nevím proč, ale asi proto, že se nemůžu smířit s tím, že ho Jarda koupil místo Megí, aby měl koně do provozu.
Snoopyk



Dark Wolf
Povím vám příběh o svém zemřelém koni, o jednom z mých největších kamarádů a také o tom, jak dokáže být někdy
přátelství kruté…

Všechno začalo osudného 24.prosince 2005. Dlouho jsem po tom toužila, už čtyři roky jsem to chtěla… a dnes se mi to
konečně splnilo: nedočkavě rozbaluji pod stromečkem malý úhledný balíček, ze kterého po chvíli vypadne obálka,
třesoucíma se rukama ji otevírám a čtu. Na tváři se mi objevuje čím dál širší úsměv, zvedám se a objímám oba rodiče:
Dostanu koně! Pi rozbalení všech zbylých dárků se s rodiči dohaduji, kam pojedeme koníka vybrat. Táta ví, že už dlouho
chci koníka z Německa a že chci nějákého z útulku pro dříve týrané koně. Nakonec se dohodneme že 26.prosince se
vydáme do několika již vybraných německých stájí a tam si vyberu svého vyvoleného. Večer usínám zaslepená radostí
a celá nedočkavá.
Jsou tři hodiny ráno, všude je tma, teplota dvacet stupňů pod nulou, jindy bych byla na svůj budík celá naštvaná,
dnes jsem celou noc nespala a jen toužebně se stále dívám na hodinky. Ve tři hodiny konečně zazvoní budík a já
vyskakuji z postele, po probdělé noci sice s kruhy pod očima, ale nedočkavá. Ve 3:30 jsem i s tatínkem připravená k
odjezdu a vydáváme se na naši pouť, cílem jedna stáj v německém Lipsku. Cetsa je dlouhá, jedeme pomalu, sněží a je
nevlídno. Konečně dorážíme ke stáji. Vychází nám vstříct usměvavý mladý muž, shodou okolností Čecho-Němec, takže
umí česky, což nám vyhovuje neboť žádní přeborníci v němčině nejsme ?. Pozve nás nejprve do své kanceláře kde nám
nabízí čaj a kávu a menší občerstvení a dvacet minut spolu probíráme jaký by měl být můj ihaháček. Když se ohřejeme,
tak se konečně zvedáme z pohodlných křesílek. S bušícím srdcem vcházím do první stáje. Areál je obrovský-má asi čtyři
stáje, jednu hlavní budovou a halu. Nasávám dávno známý pach koňských těl. Jako ve snách kráčím prostornou
chodbičkou a prohlížím si koníky určené k prodeji. Majitel mi ke každému řekne vlastnosti, chování, povídá mi o
minulosti. Zaujala mne jedna menší kobylka, kříženec ČT a Hannovera. je to ryzka s krásnou hvězdou na čele…prohlížím
si ji, kobylka do mě jemně naráží heboučkým nosem…je krásná, říkám si že na ni nesmím zapomenout a prozatím je pro mne favoritem číslo jedna. Majitel se baví s tátou a já dál procházím stáj. Nakonec dospěju k jejímu konci a už se otáčím že půjdu zpět když tu…z rohového tmavého boxu se ozve tiché zafrkání. Otočím se po zvuku a hledím do malých, tmavých oček. přistoupím blíž. Nečekám na povolení a automaticky odsunuji zástrčku uzavírání boxu a vstupuji dovnitř. Prohlížím si statného tmavého hnědáka. Může mu být tak kolem šesti let. Přejíždím mu po krku, po zádech, zraky mi padnou na odřené nohy a sedřenou kůži na hleznech. Koník se po mně bolestivě ohlíží…a najednou mne z mého transu vytrhne hlas: „Ne, tohohle ne, ani není k prodeji, je to takový malý zanedbaný šmudla, k ničemu bys ho neužila, poj´d se odívat ještě do té druhé stáje.“ mluví ke mně ten mladý muž, který tomu tady velí. Ptám se, proč bych měla mít dobrého koně když jsem mu dvacet minut soustavně opakovala že si klidně pořídím nějákého chudáčka ale hodného… Muž pokrčí rameny a odevzdaně si povzdychne: „Když jinak nedáš…je to pěti a půl letý valach ČT i když v jeho původu se nalézá jeden A1/1. Patřil jednomu pitomci, který ho měl již od narození. Jeho matku si koupil kvůli závodům, ale kobyla se zranila a na závody byla odepsaná. připustil ji a radostně očekával hříbě…pak se mu začal kazit chov, nic se mu nedařilo a on začal hodně pít, byl agresivní a začal týrat koně. Když se narodil tenhle kůň, surově ho hned zmlátil, tak to šlo každý den, koně dusil mlátil bičem a ve dvou letech na něj vzla ostruhy. Kůň má těžké problémy s páteří, do konce života špatný nohy…s tímhle nic nenaděláš.“ Zajímá mě už jen jedno: „Jak se jmenuje?“ a pak už jen slyším odpověď: „Dark Wolf.“

Tím vše začalo. Tím že jsem si v přepravníku odvezla Darka. Přivítání doma bylo bouřlivé, všichni nás vítali a všichni si
Darka zamilovali. Dark a já jsme si na sebe tak navykli, že za mnou chodil po celém areálu úplně všude, nechávali jsme
mu volnost, protože byl hodný, vyhovoval i ostatním koním a skvěle zapadl do hierarchie. Zažíval nejkrásnější okamžiky
svého života a nebyl sám. I já jsem byla štěstím bez sebe, Darka jsem skutečně milovala a nebyla žádná šance, že by
nás něco dokázalo odloučit, až jednou…

Jednoho lednového rána, když nám díky bohu odpadla škola, se řítím za svým miláčkem. Jako každý den ho vidím
nadšeně běhat kolem východu z výběhu a sylším netrpělivé řehtání. Dávám mu mrkvičku a odvádím si ho z výběhu.
Chystám se na trénink, Dark toho ještě moc neumí, jak byl týrán, tak žádný výcvik nepodstoupil a v německé stáji,
kde jsme ho koupili, byl odsunut a odstraněn z výcviku z neznámých důvodů. Začala jsem s ním základní jízdárenské
cviky, ktré už docela ovládal a po čase i skoky. Dnes měl být na programu náš první parkur. Nadšeně si ho osedlávám
a vyrážíme k hale. Opohybuji a skočím pár menších skůčků. Pak požádám kamarádku o stavbu parkuru, mezitím s ejen
tak procházíme kolem. Najednou slyším z druhé strany haly křik, nejasně vnímám hlas svého klubového kamaráda Ondry,
jak křičí něco, že chce v ale také pracovat on. Odpovídám, že jsem v hale sotva 40 minut a že skončím za chvíli ať
počká. Ondřej má svého koně už dva roky a jeho hlavním cílem je jezdit s ním an velké závody. Rodiče mu koupili
sporotvního koně za 200 000. To mě a Darka tedy rozhodně nemůže vyvést z míry. Parkur je postaven a my vyrážíme.
Blíží se k nám modrobílý kolmáček, výšky překážek jsou všechny do 80 cm, aby je Dark zvládl, pobízím a…..hop jsme za
překážkou. Dokonce ve správném cvalu, Dark se snaží jako nikdy, skáčeme přes vějíř a blíží s ek nám minizeď.
Pojeď Darku, hopla, hodný koníček. Otáčíme se na zelenobílý oxer…je na Darka docela vysoký, kolem 90 cm. Pobízím,
nájezd a vše vypadá dobře a pobídka HOP jsme nad skokem, letíme, je to nádhera…najednou se rozletí obrovské halové
dveře a dovnitř se vřítí Ondřej na svém hřebci. Dark ztrácí pozornost, padá do oxeru a snaží se dostat pryč, ale noha
se mu zasekla v držáku. Valí se na bok a padá i se mnou, odletím dva metry pryč a slyším ošklivé křupnutí, je mi jedno
jestli se něco stalo mně, ale hlavně se nesmí stát nic Darkovi, zmateně se rozhlížím kolem sebe jsem dezorientovaná a
najednou spatřím svého koníčka, jak se svíjí v nesnesitelných bolestech na zemi. Chci vstát a běžet k němu, ale s hrůzou
zjišťuji, že se nemohu pohnout, se slzami v očích sleduji, jak se můj koník zmítá v křečích, až se nakonec přestane
hýbat. ne, to ne, to nemůžeš, Darku…přibíhá ke mně trenérka, po chvíli přijíždí sanitka, nakládají mě na nosítka a
zavírají dveře, poslední na co mi padnou zraky je můj věrný Dark…v nemocnici jsem hysterická a chci zpátky k Darkovi,
je mi jedno že mám v hajzlu čéšky, je mi jedno že mám zdemolovanou chrupavku, je mi ukradený můj zdravotní stav.
Všechno je mi už jedno, chci za darkem, řvu na doktory, na ty senilní hlupáky, kteří se na mě jen shovívavě usmívají a
tváří se jakoby nic. vyprosím si propustku domů hned jakmile skončí vyšetření. přijíždím domů, celá rozlámaná, ale to
je mi v tu chvíli jedno. Doma je ticho, absolutní ticho, vcházím do obývacího pokoje, ani se nezuju a nesundám bundu,
přiletím jak nejrychlejimi to zraněná noha dovolí a zděšeně sleduji oba rodiče a mojí trenérku, jak sedí na sedačce,
mamka pláče, trenérka taky a táta se tváří absolutně zdrceně. „Dark to nepřežil…Dark umřel, už není mezi námi.“ „NE!“
vykřiknu v hrůze, roztřesou se mi kolena a sesypu se na zem. Můj dark, můj největší kamarád, můj smysl života…už nikdy
nespatřím ta rošťácká očka, ta kukadla, už nikdy mě Dark nebude vítat až se vrátím ze školy, už nikdy si ho
nepohladím… Domů mi přivezli jeho sedlo, uzdečku a zkrvavené bandáže…to jediné co zůstalo po mém věrném a konečně
poraženém Darkovi.

Snoopyk

Arew
Vyprávění nešťastného příběhu jednoho krásného hřebce...
Nevím proč jsem byl právě tam.Jedno,ale vím jistě,chtěl jsem zpět,zpět domů s maminkou jsem se ani pořádně nepoznal a už jsem byl tam,tam v té malé ohavné stáji.
Co jediné si nyní z věku hříběte pamatuji je jen toto a ukrutná bolest,kterou mi způsoboval ten obrovský,černý bič.Nenarazil jsem na milující lidi,to je mi jasné od začátku mého pobytu tady.Žrádla jsem ve žlabu nenašel nikdy přes moc a volného pohybu jsem si taky moc neužil.A když už tak jen s železem v hubě a s zátěží na hřbetě.Musel jsem skákat přes ohromné překážky a za chyby jsem byl bit.A prý budu bit,když to tady pokazím,ale sám nevím co nemám pokazit.Vím jen to,že pokazit to nesmím,protože mě za to čeká smrt,zlá,na jatkách.
Au,bolí to,když se mi zarývají ty ostré předměty do kůže z obou stran mého těla.Pomalu docházím až do těsného prosteru.Mám strach.Velký strach,nechci zemřít.
Dveře se otevírají a ostré předměty mě nemilosrdně bodly.Vybíhám ven z těsného prostoru do rozlehlé,ohraničené plochy.Jsem zmatený,jsem tady poprvé a nikde smilování.Au,už zase ta bolest.Ale co to?Překážka,tu znám,přes tu jsem už trénoval skoky! Železo se mi v tu chvíli ohavně zarylo do úst a nemilosrdně mě donutilo,mít hlavu úplně zdviženou.Bolí to a nemohu si změřit překážku.Nemůžu nic vnímat.Pomoc,prosím.
Nevím co dělat a tak skočím do neznáma.Cítím tupý náraz a pád mého jezdce.Neodvažuji se přemýšlet.A druhá bolest,ale tentokrát mnohem větší a silnější,pronikavější a ukrutná.Cítím jak dopadám na zem a kolem mě dopadá ještě několik kavalet. Pomalu otevírám oči,ale nemá to cenu,bolest mi nedovolí nic dělat. Vím,že nastal můj konec.Slyším asi poslední věc,nabití a výstřel...


Snoopyk


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zrzka :-'(

(Eliška ( 13 let ), 2. 12. 2011 21:18)

Moje strašně hodná a krásná klisna Zrzka jednoho dne umřela :-'( bylo to hrozné týdny a týdny jsem brečela a brečela ale nakonec mě to přešlo ale pořád jí mám ve svém srdci :) teď jsem si pořídila další klisnu jmenu je se Maya :) je to taky plemeno Quarter horse :)... Eliška ( 13 let )

Rebel

(Tessík, 23. 10. 2011 14:59)

Dobře ,tak já mám jeden příběh o klisně Rebel:
,,Tak už je zase konec",řekla jsem a začala Billa jako po každé vyjížďce hřebelcovat.Šla jsem pro kopytní háček,ale v tom jsem si všimla povědomého koně až v úplně posledním boxu.Šla jsem se podívat blíž a hned jsem poznala klisničku na které jsem se učila své první skoky.,,Rebel! Copak ti to udělali?",vyhrkla jsem zděšením,protože klisnička byla naprosto zanedbaná.Chuchvalce v hřívě,špinavá srst a prázdný žlab mě naprosto vyděsili.Neváhala jsem a vyhublé klisničce jsem nalila vodu do žlabu a vykydala jí stáj.Poté jsem jí vyhřebelcovala,postarala jsem se jí o hřívu a doufala jsem že tu bude majitelka jízdárny.Vyvedla jsem ji na louku a vrátila jsem se i s kopytním háčkem k Billovi.Po čištění jsem ho také vyvedla na louku a šla se podívat do kanceláře majitelky jízdárny.,,Ano,je tu!" ,řekla jsem si pro sebe a zaťukala.,,Ahoj Terko! Co potřebuješ?",řekla mi s úsměvem.,,No já..všimla jsem si klisny v posledním boxu a byla naprosto zubožená,vy jste na ni zapoměli?",řekla jsem váhavě a ohléla jsem se na louku.,,Ty myslíš Rebel? No víš my se jí chystáme odvézt na jatka,už je velmi stará a tak už by na ní stejně nikdo nejezdil",řekla majitelka stáje.Mě se nahrnuli slzy do očí,vyběhla jsem na louku za Rebel a objala ji.Brečela jsem jí do hřívy,ale v jejích očích bylo vidět že to tuší už dlouho.Ze všech koní v jízdárně jsem měla Rebel vždy nejradši,znám jí už od hříbátka a když jsem neměla zrovna svůj den tak mne vždy dokázela rozveselit.

didinka

(terka, 17. 12. 2009 14:44)

povím vám příběh o jedné krásné tmavé klisně,jménem diastola.diastola je A1/1.když byla didi hříbě musela podstoupit nebezpečnou operaci nohou.operace se sice zdařila,ale doktor řekl že už nikdy nebude moct rychle běhat,a ni závodit.didinka má16 let.je to opravdu moc velký BOJOVNÍK.už má za sebou několik rrovinových dostihú,a dokonce2velképardubické v jedné byla2 a vté druhé byla7.didi už má svoje velké odběháno.tak už se naní jezdí jen tak.ale musíme ji bandážovat levou zadní protože jí má často oteklou.didi je nádherná.a tohle je moc dobrý blog.ahoj a mějte rádi KONÍŠKY.

Aojky!!!=)

(Stephyna, 5. 6. 2009 14:54)

Aoj!
Máte tady faktys smutňoučký příběhy, ae pěkně spracováný.
Stephany

lukas

(lucie, 19. 12. 2008 20:31)

tohle je muj smutny pribeh o koni ktereho sem mela a stale mam moc rara je v men rdci a bude!jeho maminka se jmenuje lamdar prisla o 4 hribatka az se ji podarilo to 5 tak sme byli vsichni radi a hlavne ja ho mela nejvic rada ale nase pratelstvi s lukym trvalo pouhy 1 rok majtel ho prodal ja o nicem nevedela a majtel mi rekl ze je proste fuc!!!!bylo mi hrozne tak akorat na poveseni!jeho mama ho porad hledala ale nikde bylo mi ji tak lito!!pak sme se dozvedeli o tyden pozdeji ze lamdar je naka divna zavolali jsme doktora ale bylo pozde lamdar nas opustila tak to byl posledni krok chtela jsem se zabit ale holki a mamka mi to rozmluvila!!uz nikdy nenajdu takoveho kone ja ani nemuzu se povivet na nakeho konick ata bolest je porad je a ja se ji zbavit nemuzu!tohle je opravdova bolest ale nikdo to nepochopi pokud nema lasku ke konim a cit!ja ho mam a verim ze se ke konim vratim!!a nikdy nezapomenu na lamdar a lukaska nikdy to radeji zemru!!tak ahojik a chovej te se sluzne ke konim oni taky neublizujou lidem jen tak protoze chcou!!

Miluji koně :))

(Míša , 5. 10. 2008 19:47)

caf,zrovna sem si přečetla ty příbehy a dojalo me to :((( ten příbeh Arew je hrozný.. nemužu to pochopit ja nekdo muže takhle tyrat kone!!!!! a ten příbeh o Darkovi :( to je taky moc smutný.. ja taky chodim jezdit na froju ktera ted ma hříbatko :)

......

(Tereza, 31. 10. 2007 9:08)

jaj tak to bylo hoodne smutny az i zz toho brecim nejvice me dostal pribeh s darkem to bylo uz na me moc

To, co mi poradila Markéta

(Anousek, 17. 10. 2007 16:42)

Markétě je tak třicet, možná více, možná méně. Mě je 13 a chodila jsem do Hrabové-statku. Ta jízdárna je moc hezká. Hned jsem se skamarádila s klisničkou Corinkou. Chtěla jsem se o ni začít starat, ale ostatní členové j. klubu mi to nedovolovali. Byla jsem z toho nešťastná... Ostatní byli nenávistní ke mě a k tomu, že jsem občas Corinku vyhřebelcovala. Markéta mi radila, abych se nikdy nezamilovala do žádného koně, když není můj. Že ji život naučil. Vykládala mi, že se zamilovala do jednoho koně a toho jí odvezli na jatka. Do druhého se zamilovala a ten měl majitele, který ho bil. Třetího jí odvezli pryč. Říkala, že pokud chci milovat koně, mám si nějakého koupit. To jsem samozřejmě nemohla. Ale teď mi dochází, že jsem ji měla poslechnout. Že jsem se do nikoho zamilovávat neměla. Po nějaké době jsem se musela s Corinkou rozloučit - odcházela jsem z hrabové. Naposledy jsem si vlezla k ní do boxu a pohladila ji po měkkém čele. Přitulila jsem se k ní a pošeptala jí slova na rozloučenou. Pak jsem odešla. Po nějakém čase jsem odjela na tábor s koňmi, na kterém jsem byla i před rokem. Byla jsem tam zamilovaná do Jimmyho, nádherného plaváka, Českého teplokrevníka. Toho odvezli do Rakouska. Chvíli jsem brečela, protože odvezli také Noridese, koně kterého jsem taky měla moc ráda. Ten tábor byl příměstský, ale poslední den se tam spalo. Byla jsem nadšená, ale do té doby, než jsem zjistila, že Činta, poník odtamaď má lehkou koliku. Viděla jsem, jak přijel veterinář a píchl jí injekci, pak odjel. Nic jsem si z toho nedělala a šla jsem si do šatny povídat do šatny s ostatníma holkama. Za hodinu kdosi přiběhl, že Činta leží na zemi a nemůže vstát. za necelou půlhodinu jsem sebrala odvahu a šla se podívat ke stáji, co se tam děje. Vedoucí ji oživovala, holky okolo brečely. A mě se naskytl ten pohled, vidět jak tam Činta leží. Rozbrečela jsem se a odběhla jsem pryč, vybrečet se.... od té doby už uběhl nějaký ten měsíc... Já teď chodím na jízdárnu k panu Prokopovi a mám se tam skvěle. Zamilovala jsem se (už zase) do kobylky Duhy, která je tak úžasná, že od ní oči neodtrhneš. Doufám, že se jí ani ostatním koníkům se nic nestane. Myslím, že jsem si toho zažila dost. Čintu mám na fotce, Corinku můžu někdy navštívit. Čintu, Noridese a Jimmyho sice už asi nikdy neuvidím, ale vzpomínka mi v srdci zůstane navždy... Děkuji ti, Markéto, žes mi poradila, ikdyž mi to moc platné asi nebylo. Jsem asi nepoučitelná. Snad se poučí alespoň čtenáři...

pribeh

(martinka, 14. 10. 2007 19:56)

moc hezky

pro verču kočovou(1 komentař)

(andy, 13. 10. 2007 11:42)

tvuj příběh se mi líbil a brěčela jsem při tom.a vzkazuju ti že jsem to taky zažila a je to hnusny pocit!

pád ze sirouška

(téja, 4. 5. 2007 18:08)

mno když sem začala chodit tak mě siroušek schodila měla sem pěkný trauma ale teď už sem v pohodě!!:-)

Jine zvirata proc ?????????

(Petra, 16. 3. 2007 12:16)

proc tady jsou jine zvirata kdyz je to o konich ????????? to by me hodne zajimalo

Vím jaké to je!!!

(Majuška, 24. 2. 2007 14:16)

vím jaké je to prijit o nejlepsího konského pritele a tak vám preju aby se vám to uz nikdy nestalo!!!!

hříbě a vlak

(termi, 6. 12. 2006 16:23)

jednou jsme jeli ke strejdovi a ten ma kone ma jich dost a zrovna asi 10 měsíců po narození maleho hříátka sme tam přijeli a viděli sme jak jede vlak a nic sme si z toho nedělali ale pak...tam pod ten vlak vlítlo strejdovo hříbě a vlak ho srazil ten zatracenej chlap ani nezastavil prostě si jel dál jako bi se nechumelilo.A od ty dobi nejezdim vlake a nesnáším vlaky.Vím že si za to mohl ten kůň ale aspoň se ten strojvedoucí mohl snažit zastavit a ne jec v klidu dál:-(

miluji kone

(Denisa Tomiczkova, 1. 11. 2006 17:35)

je mi to strasne lito zrovna ted brecim ja taky chodim na kone a chodim tam na stredu miluji kone jsou moji mazlicci kdys mi je smutno je mi to opravdu lito ahoj.

Sára

(Veronika Kočová, 24. 9. 2006 17:31)

Sára

Byla úžasnej koník. Když jsem začala chodit ke koním bylo tehdy Sáře 22 let. Byla anglický plnokrevník, který běhal závody. Po svém úspěšném zakončení kariery se bohužel dostala do špatných rukou.Bohužel si jí koupil nějáký obchodník a používal jí akorát na hříbata.Pak se dostala k majiteli kde se měla opravdu skvěle.Denně spoustu sena a čerstvý travičky kolik chtěla.

Zašla jsem se podívat do stáje a z boxu na mě vykukovala Sára:Byla moc krásná tmavá hnědka.Hned jsem si jí vyvedla ze stáje abych si jí prohlédla celou.Vzala jsem si hřbílka a pomalu čistila srst. Poprvý jsem na Sáru sedla jen bez sedla ještě nikdy jsem na koni neseděla.Byla moc hodná hned jsem si jí oblíbila.Byla jsem u ní každý den.I ona si na mě zvykla.Chodili jsme na procházky a když jsem si už pomalu zvykla tak jsem jí i osedlala.Byla tak moc hodná.Asi mi četla myšlenky když jsem pak chtěla klusat hned naklusala a dokonce i nacválala.Takhle nám to šlo dva roky.Měli jsme jí ve výběhu ještě s rok a půl starým hřebečkem.A co člověk nechtěla.Koníček skočil na Sáru.Tak jsme čekali co bude.Po třech měsících nám veterinář řekl, že je Sára březí měli jsme ohromnou radost.Hlavně já, protože to hříbě jsem pak měla dostat já.Všichni natěšení jsme chodili do stáje a Sáře podstrojovali.Jenže jeden den jsme přišli do stáje a hříbátko bylo na světě.Jenže ne tak jak má.Sára bohužel už v osmým měsíci potratila.Hříbátko nepřežilo jediný co mu chybělo byla srst.Byla to klisnička. Od té boby to šlo se Sárou z kopce.Byli jsme se v zimě projít a ani jedna jsme si nevšimli že na zemi byl led.Sára uklouzla a nemohla vstát.Byli jsme na louce nikdo nebyl okolo.Sáru jsem se snažila sama postavit měla jsem strach, že se nachladí.Nakonec se povedlo a Sára vstala.Odvedla jsem jí do stáje nic jí nebylo.Po měsíci jsem přišla do stájí a majitel si mě zavolal.Oznámil mi že Sára chvíli před mým příchodem zemřela.Nechtěla jsem tomu věřit.Moje Sára mě opustila jak mi to mohla udělat???Běžela jsem k ní do boxu.Ležela tam měla otevřený ty její krásný oči.Jak mi to mohla udělat???Veterinář řekl, že zemřela na mrtvici.Dlouho jsem po ní brečela chtěla jsem jí zpět.Ale nedalo se nic dělat.Po třech měsících majitel koupil nového koníka jménem Baron.Ale o tom až jindy.

Jen pro Sáru:Zlatíčko moje doufám, že tam kde jsi se máš moc dobře.Stále mám všude tvoje fotky.Mám tě moc ráda.